Responder al comentario

Když přijde řeč na studenty, vymýšlení pro ně stále nových aktivit a samotnou školu, tak nepřestávají sympatické a neměnně charismatické paní ředitelce Ing. Márii Václavíkové zářit oči nadšením a životem, který vmžiku přenáší na lidi okolo sebe.

Přečtěte si s ní krátký rozhovor – o tom, proč ji studenti opravdu respektují, jak se naučila v 8 letech nazpaměť Johanna Sebastiana Bacha, a proč si myslí, že psychika je tím nejdůležitějším faktorem, se kterým pracuje při výuce.

Dobré odpoledne paní ředitelko.

Dobré, pane Jartyme. To jsem zvědavá, co jste si na mě připravil.

Na začátek se vás trochu pokusím zaskočit…zajímalo by mě, jak to děláte, že potkávám na chodbě samé usměvavé studenty?

(smích) Žádná magie, je to jednoduché (stále se usmívá), vzájemně si s nimi, tím myslím náš učitelský sbor, nasloucháme. Podívejte se, nejsme zase nějak závratně veliká škola, jsme rodinná škola a všichni se tady znají. Studenti potřebují prostor – takový, který cítí, že se mohou na něčem skutečně spolupodílet. Vezměte si to, který mladý dospívající člověk chce chodit do školy, kde musí striktně podléhat svým učitelům a bojí se říci něco sám za sebe? Žádný! My si to uvědomujeme a takový systém nechceme podporovat, my jdeme jinou cestou – cestou, kterou se snažíme najít se studenty společný pilíř důvěry. Oni se mohou spolehnout na nás, a my potom na ně. A nikdo nebude dělat potom žádné kraviny (směje se nahlas), ani my, ani oni. Teda, aspoň v to pevně doufám.

To s tím budováním pilíře vzájemné důvěry je hodně zajímavé. Můžeme u tohoto tématu ještě zůstat? Rád bych se dozvěděl, jakými praktickými kroky u toho postupujete.

Praktickými? Necháváme studenty hlasovat o hodně věcech zde ve škole. Například, všiml jste si, jak sem Vás tady prováděla po prostorech školy, že v jedné učebně je nakreslená přes bílou zeď duha?

Ano, to jsem si všiml.

Tak to bylo takto. To přišla sem k nám hygienička, která řekla, že tahle učebna je dle jejího mínění moc tmavá a ať jí necháme vybílit a takhle ať to necháme. Tak jsme to samozřejmě tak udělali. Jenže studenti mi přišli potom do ředitelny říci, že prý se jím to vůbec nelíbí, že ta třída působí strašně sterilně, a že by tam chtěli duhu. A protože sem naprosto chápala, co myslím tím slovem sterilní, tak jsme tam udělali duhu a bylo to! Neshodíme to bezplánovitě ze stolu, přemýšlíme nad tím, proč nám to říkají. A ti mladí lidé nejsou hloupí, oni dokáží ocenit, když s nimi zacházíte už vlastně dospěláckým způsobem. Studenti se tak nebojí přijít s jakýmkoliv problémem, který jej trápí. Toho si velmi cením, a to že s námi dokáží takto o čemkoliv otevřeně komunikovat. Zlepšuje to i vzájemné vztahy mezi nimi.

Jak to myslíte?

Ukážu to na dalším krátkém příběhu. Jednou jsem seděla o přestávce u sebe v ředitelně a slyším na chodbě nějaký hluk, tak jsem se šla podívat, co se to tam děje. A to co vidím, to mi úplně na pár vteřin vyrazilo dech. Jeden student nesl svého kamaráda „vozíčkáře“ v rukou nahoru do schodů. Prostě chtěl, aby byl rychleji nahoře, než při „šnečím“ pohybu zařízení vestavěného u schodů. Druhým příkladem jsou stáže do Anglie, Irska a Německa, které organizujeme pro studenty, a které plně hradí Evropská unie. Ta již ale nehradí asistenty pro vozíčkáře. I když máme v každé třídě jen jednoho, přesto jsme jednoho chtěli do Anglie vyslat, ale bez asistence by to nezvládl. Jiný student, který jel, se tedy nabídl, že kromě vlastní účasti na stáži, zajistí kamarádovi i asistenci.

Takže chcete říct, že se k sobě i samotní studenti vzájemně chovají s respektem? To je moc hezké, spíš bych si představil, že klasicky se na škole třeba člověku s tělesným postiženým budou nějak „za zády“ posmívat.

Přesně tak, ale to u nás není! Učíme naše žáky nejen větší toleranci vůči lidem s nějakým psychickým či fyzickým defektem, ale toleranci i na kulturní rovině. Vezměte, že 10 % našich studentů jsou cizinci. To znamená, že těch 90 % rodilých Čechů s nimi přichází do kontaktu na denní bázi. A protože jsme jazykově zaměřená škola, takže zde mezi sebou nemáme žádné velké komunikační bariéry. Proto se poměrně rychle mohou mezi sebou poznat a spřátelit. Je to takové prolínání odlišných kulturních světů, a někdy to je i velmi vtipné (usmívá se).

Jen co to paní Václavíková dořekne, tak v ten moment vchází do ředitelny paní zástupkyně Bc. Linda Brzoňová (mimochodem sestra paní ředitelky a výborná hráčka na klasickou kytaru, kterou i sama vyučuje) oba si nás odměřeně změří pohledem a praví: „To tady máte nějakou soukromou psychickou seanci, či co?“ a touto větou nás oba nezamyšleně velmi pobaví.

A vzpomenete si něco vtipného?

Ale jistěže, toho je tolik, že bychom tu mohli být až do rána (směje se). No tak vyberu třeba tuhle. Máme tu Inda, a ten snad v životě nikdy nesundal svůj žlutý turban z hlavy, protože to prostě má tak ze svého kulturně-náboženského hlediska. No, a když jsme byli na výletě na bruslích, provozovatel bruslařského areálu nás musel povinně vybavit helmami, všichni si jí vzali, jen Ind odmítal sundat turban. A co teď, že? Tak jsme ho museli přemluvit, že ten turban ho chrání lépe než helma. To ještě šlo, ale horší to bylo v momentě, kdy jsme byli na exkurzi v dolech v Kutné Hoře a museli jsme také mít helmy – tam indický student prostě musel čekat na zbytek výpravy venku. Mimochodem, víte, že máme i tzv. humornou knihu, kam zapisujeme vtipné hlášky a úryvky, všeho co se zde v učebnách řekne.

To je vskutku suprový nápad! A ještě když se vrátíme k ústřednímu tématu našeho dnešního hovoru vztahy – studenti, máte nějaké třeba nepsané osobní motto, nebo něco v tom smyslu, čeho se vy osobně držíte při komunikaci s nimi?

(chvilku přemýšlí)…No, motto, to bych ani neřekla, ale napadá mě toto. Chci, aby každý student minimálně jednou v mé hodině promluvil. Chápete, jde tady hodně o lidskou psychiku. To, že vidí a cítí, že se snažíte opravdu věnovat pozornost každému z nich, tak má v konečném měřítku dle mě pozitivní odezvu. Nepreferujete dva či tři oblíbence ve třídě, ale snažíte se povzbudit každého z nich individuálně k aktivitě. Na podvědomé úrovni jím tím sdělujete, že všichni mají stejnou startovní čáru. To určitě také též přispívá k lepším vztahům mezi učitelem a studentem.

Jak tak o tom mluvíte, tak mě napadá, je něco, čím Vás studenti dokáží mile překvapit, právě protože, jste vy k nim komunikačně velmi vstřícně založení?

Ano, je. A pro mě osobně to jsou především tyto dva zážitky, které byli pro mě velmi milé. Ten první byl, že když můj tatínek (pan Ing. Slavomír Pospíchal, s maminkou paní ředitelky PaedDr. Eliškou Pospíchalovou, zakladatelé školy Obchodní akademie Praha Satalice i Obchodní akademie Praha Anděl) měl rakovinu, tak studenti sestavili tzv. Věž naděje z prázdných krabiček od léků pro něj. To jsem vážně nečekala, to bylo od nich moc krásné. A ten druhý se stal při maturitách z předmětu management. V připravených tématech tam byla otázka Současní známí manažeři a jedna studentka si toto téma vylosovala a řekla, že bude mluvit o mě! A já na to, že by měla mluvit o známých manažerech, načež mě uzemnila tím, že říká, ale paní ředitelko, vždyť já Vás ale znám (směje se)! To byla prostě konečná!

A odmaturovala?

Ale jistěže.

Ale proto, aby takhle „vše jelo se studenty v dobrých kolejích, tak se určitě od rána do večera vůbec nezastavíte, že?

To tedy nezastavím (začne se znovu nahlas smát). Jenže, víte pane Jartyme, já jsem workoholik, mě ta práce baví až možná moc! A jak já se do něčeho zakousnu, tak to pak už se nejde odkousnout. Například představte si, že jako malá jsem chodila na klasickou kytaru a v 8 letech jsem se naučila zpaměti nějakou etudu od Johanna Sebastiana Bacha, abych učitele ohromila!

A povedlo se?

Ne! Dal mi dvojku z milosti (směje se). A…(v ten moment se paní ředitelka podívá na hodinky) ježkovy oči, to už je tolik hodin? Mohu se nyní omluvit? Musím vyzvednout paní ředitelku ze spřátelené německé školy na Florenci.

Ale samozřejmě. Děkuji za Váš čas paní ředitelko a budu se třeba zase někdy těšit na další zajímavé povídání s Vámi.

Autor článku: Pavel Jartym