Syndrom vyhoření: Co to je a jak mu předejít?
Syndrom vyhoření, známý též jako syndrom vyhasnutí či vyprahlosti, číhá v moderní uspěchané a nadmíru stresující době na každého z nás. Nepřichází přitom jen tak z ničeho nic – samotné vyhoření je důsledkem dlouhodobého pozvolného procesu. Jakým způsobem tento proces probíhá a jak jej zastavit, případně mu předejít, se podíváme v následujících řádcích.
Co to je syndrom vyhoření?
Syndrom vyhoření popisuje duševní stav, který je možno přirovnat k chronickému stresu. Dochází k němu především v důsledku nerovnováhy mezi profesním očekáváním (či ideály celkově) a skutečností. Výsledkem této nerovnováhy je pak fyzické a emocionální vyčerpání, cynismus a odloučení a v neposlední řadě také pocity méněcennosti a nedostatku úspěchu. Když se syndrom vyhoření blíží, jedinec už není schopen účinně fungovat na profesní ani osobní úrovni.
Příčiny vzniku syndromu vyhoření
Příčin vzniku tohoto strašáka může být mnoho.Jedná se například o následující:
- vysoké nároky sebe i okolí,
- neschopnost požádat druhé o pomoc,
- vysoký pracovní nátlak,
- dlouhotrvající přetížení a přesčasy,
- dlouhodobý stres,
- perfekcionismus a neschopnost říct „ne“.
Mezi negativní faktory patří mimo jiné i špatný tělesný stav a nedostatek pocitu radosti a štěstí. Z toho je poměrně patrné, že bychom o sebe měli náležitě pečovat.
Kdo je nejvíce ohrožen?
Syndrom vyhoření může postihnout prakticky kohokoliv. Z hlediska osobnostních předpokladů existuje větší pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření u přecitlivělých jedinců se sklony k perfekcionismu či workoholismu. Ohroženi jsou také ti, u kterých se projevuje až naivní optimismus, kteří mají velká očekávání a kteří jsou ochotni obětovat své práci opravdu hodně.
Z profesního hlediska je syndrom vyhoření spojován především s pomáhajícími profesemi, kdy lidé ve velké míře pracují s lidmi, kteří potřebují pomoc (např. lékaři, zdravotníci, sociální pracovníci, učitelé atp.), a profesemi pod silným tlakem stresorů a zodpovědnosti (typicky manažeři). Větší riziko je také přirozeně u jedinců vykonávajících nemotivující práci, která neodpovídá jejich kvalifikaci.
Příznaky syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření se projevuje v rovině fyzického, emocionálního i duševního vyčerpání. Tím, že se plíží velice pomalu, je poměrně obtížné jej rozpoznat. Přesto však naše tělo a mysl vysílají určité varovné signály, díky kterým lze tohoto nezvaného hosta včas odhalit. Jaké to jsou?
Pociťujete-li některý z uvedených příznaků, vyzkoušejte si krátký orientační dotazník, resp. test. Na internetu jich najdete celou řadu. Třeba tento. :)
Fáze syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření je dlouhodobý plynulý proces, který obvykle probíhá v pěti dílčích fázích.
Fáze nadšení
Ve fázi nadšení překypuje daný jedinec elánem a energií a pro svou práci je ochoten podstupovat spoustu obětí. Tím, že jej práce uspokojuje a naplňuje, zapomíná na své koníčky a další volnočasové aktivity.
Fáze stagnace
Ve fázi stagnace počáteční nadšení opadá a daný jedinec si začíná uvědomovat, že ne vše je tak ideální, jak si původně myslel. Také se objevuje potřeba věnovat se volnočasovým aktivitám.
Fáze frustrace
Ve fázi frustrace začíná mít jedinec o smyslu své práce pochybnosti. Ty bývají nejčastěji založeny na špatných zkušenostech s nespolupracujícími nadřízenými či klienty.
Fáze apatie
Po delší době frustrace přichází fáze apatie. Jedinec vykonává pouze ty nejnutnější pracovní povinnosti a zaměstnání pro něj znamená jen přísun finančních prostředků nutných k obživě.
Fáze vyhoření
Fáze vyhoření je posledním stádiem procesu, kdy jsou příznaky syndromu vyhoření u daného jedince více než zjevné. Dochází k emocionálnímu i tělesnému vyčerpání.
Léčba a prevence syndromu vyhoření
Stejně jako u jiných nemocí, i u syndromu vyhoření je důležité zahájit léčbu co nejdříve – ideálně už ve fázi stagnace. Dospěje-li problém až do konečné fáze vyhoření, pak je na místě svěřit se do péče psychologů či psychiatrů. Jako poměrně úspěšné postupy se jeví kognitivně-behaviorální terapie či logoterapie, avšak záleží především na domluvě mezi terapeutem a postiženým jedincem. Samotná terapie se zabývá otázkami týkajícími se hlavně zdravého životního stylu, získání realističtějšího postoje k práci a posílení mezilidských vztahů.
Důležitá je mimo jiné i pomoc ze strany zaměstnavatele, který může provést určitá opatření, jako jsou například snížení požadavků na zaměstnance, vytvoření nesoutěživého prostředí na pracovišti atp.
Mezi faktory prevence vyhoření patří seberozvoj a sebevzdělávání, umění relaxovat a příjemně trávit svůj volný čas (např. pravidelným sportováním a zájmovými aktivitami, sledováním super motivačních filmů nebo třeba četbou motivačních knih) či častý a kvalitní kontakt s přáteli. Na pracovišti se pak jedná o dobrou organizaci práce, nastolení příjemného a nesoutěživého prostředí, a především schopnost říkat „NE“ a nenechat se přetěžovat.
Komentáře
Add new comment